Na to je dost času

Jednou z věcí, které jsem prošvihla v dětství byla hra na hudební nástroj. Rodiče mi řekli, že nemám hudební sluch. Měli s čím srovnávat, sestra zpívala ve sboru a vystupovala v zahraničí. Tak jsem nechodila do lidušky, nenaučila jsem se noty a svět hudby se pro mě zredukoval jen na tu pasivní část - na poslech.

Když mi dcera v pěti letech řekla, že by chtěla hrát na klavír, přihlásila jsem ji nadšeně na hodiny klavíru. A sebe taky. Na prahu čtyřicítky jsem začala chodit společně s dětmi do místní základky, učím se noty, ovčáky čtveráky a baví mě to. Funguje to i jako motivace pro dceru, která chce cvičit přesně v tu chvíli, kdy si sednu ke klavíru. Tedy fungovalo to až do nedávna. Před pár dny mě pochválila, že mám hrát dál a dodala: "Mami, já nemusím tolik cvičit, ale ty jo, protože dřív umřeš, tak aby ses to stihla naučit". Vlastně má pravdu, tedy doufám, že má pravdu. 

Jediné, co víme jistě, že náš život skončí (alespoň v této podobě, v tomto těle). A snadno propadáme iluzi, že smrt přijde někdy ve vzdálené budoucnosti. Odkládáme to, co je podstatné, a mrháme časem na činnosti, které málo prospívají ostatním i nám samým. Odkládáme život. Doufáme, že na poznávání sebe sama budeme mít čas, až vyrostou děti, až vyděláme dost peněz, až postavíme dům, až nebudeme muset pracovat. Potom budeme moci láskyplně pečovat o sebe a okolní svět. Potom rozvineme všechny své talenty a uděláme něco pro sebe a pro druhé, ale teď se ještě dodíváme na tento seriál nebo pohádku. 

Jak to s tím časem vlastně máme? Na jedné straně máme stále málo času, ale na straně druhé na to důležité bude dost času později.

Psychoterapeut Irvin D. Yallom (mimochodem napsal několik velmi čtivých knih) kladl v psychoterapii otázku: "Co byste si přál mít napsáno na svém náhrobku?", aby si uvědomili, jaký chtějí dát svému životu smysl. 

Žít tak, jako bychom tu měli být navěky, je tragické plýtvání. Jen o vlásek uniknout smrti je tím nejlepším budíčkem. Všichni tu možnost nemáme. Nezbývá nám, než vědomě věnovat pozornost smrti, abychom ocenili život.

Jestli se chystáte někomu pomoci nebo sdělit něco důležitého, třeba "Jsi jedinečný, s nikým jiným mi není tak dobře" nebo "Vím, že jsi mi lhal, ranilo mě to", neodkládejte to. Jestli chcete vysázet alej podél cesty, jít pěšky do Compostely, naučit se hrát na klavír, nebo "jen" být se svými dětmi a rodiči, tak to udělejte. 

Udělejte to teď.